Birro di Grande Torrente; Olomouc . Úsov
Splněný sen
Jmenuji se Simona a s manželem Jirkou vychováváme dceru Jiřinku.
Do rodiny patří i pejsci Alvinek a Bireček. Bydlíme v Olomouci v bytě 2+1, ve třetím patře bez výtahu. Pejsky máme v rodině celý život, menší plemena. V roce 2013 nám umřel kokršpaněl; fenka se jmenovala Dak, byla moc hodná, v tu dobu měla dcera 8 let a Dak 13. Řekla jsem si, že si dám pauzu, než dcera trochu vyroste a já budu mít na dalšího pejska čas. V roce 2020 ta chvíle nastala. Dovezli jsme domů Alvinka, křížence labradora a retrívra.
Alva je hodný, nekonfliktní pejsek, poslušnost už také zvládá. Během pár měsíců se mi naskytla příležitost koupě chatky se zahradou. To bylo překvapení pro Alvu! Ale pořád mi něco k mému snu chybělo. Jako každého mě provázela bolavá záda, a proto jsem navštívila velice milou a hodnou paní masérku Janu Šejdovou. Musím ji zmínit, protože před ní smekám. Nevěděla jsem, že chová maremany, plemeno které jsem neznala. Světe div se, já měla do měsíce jednoho maremana doma.
Teď má Bireček tři roky a Alvinek 4,5 roku. První rok byl Bireček náš šikulka, tak to má rád, když ho chválíme. Venčení, základní povely jsme zvládli. Další rok – puberta. Tak to si celá rodina včetně okolí říkali, jestli jsem se nezbláznila – mít v bytě dva psy a navíc jedno pastevecké plemeno. V tu dobu to nebylo s Birečkem snadné. Troufám si říct, náročné. Neodradilo mě nic, protože jsem věřila, že Bireček to se mnou a dcerou, která mi pomáhá, zvládne. Trpělivost se vyplatila.
Ano, máme se ještě co učit, ale to tak je. Bireček je na zahradě dokonalý hlídač. Vycházky, čtení zpráv, to jsou pro pejsčí kluky žně, ale ne pro mě . Doma, co myslíte, šup hned do postele Ne, opravdu nestrádá, to bývá častá otázka. Poprvé jsem si uvědomila, že rozeznávám štěkot u Birečka, co mí tím chce říct. Navíc je velice trpělivý a chápavý. Musí se na něj mluvit klidným hlasem, protože pak stačí hlas zvýšit a pozná, že je zle. Hodně chválíme, odměna musí být . Vrací nám to svou láskou a úsměvem. Biro není s každým kamarád, ale to já také ne. Potřebuje, abyste byli důslední, klidní, trpěliví a nekřičeli. Vím, občas to nejde. No a s Alvou jim to pěkně spolu klape od první chvíle. To nejhorší jsme zvládli, a na to můžu být opravdu hrdá. Bylo to opravdu někdy náročné. Teď si na procházkách s klukama (čtěte „s pejsky“) povídám, hlavně jim včas řeknu, kdy odjíždíme opět na chatu atd. Věřte, že rozumí, kdy se odjíždí. Sen se mi splnil, mít více pejsků a mít domeček se zahradou.
Mějte se psy trpělivost, oni vám to stokrát vrátí. Hodně štěstí. Zdravíme všechny milovníky pejsků.
Simona Biro Alva
* * *
Armonia di Grande Torrente; Slezská Harta
Teď má Arminka 4 roky a pár dnů. V době, kdy k nám přišla, měla 7 týdnů. Mně bylo 68 a manželovi Zdeňkovi 70. Taky s námi bydlela moje maminka, částečný ležák. Tenkrát jí bylo 88. Bydlíme u syna v samostatném bytě v přízemí rodinného domku na okraji vesnice Mezina u Bruntálu, na vrcholu Venušiny sopky. Já v tu dobu byla 4 roky onkologická, občas mi bývalo zle, ale dalo se to vydržet. Všichni jsme prodělali covid. Já byla v nemocnici, jak jsem se vrátila, manžel kam sedl, tam spal, neskutečně unavený, nechtěl chodit ven. A já si představila, že budu mít na starost dva ležáky. Co dělat? Jak manžela z té letargie dostat?
Kamarádka dala na FB štěňátka – bílé kuličky pejsků. A mně ta myšlenka už dlouho seděla v hlavě. Jen jsem je pochválila a kamarádka Janička se zeptala, jestli to myslím vážně. A posílala fotky. Synovy děti byly doma a my se s nimi učili. Když jsem se doma zmínila o pejskovi, nikdo o tom nechtěl slyšet. A tak jsem sedla s Nikolaskem (9 let) do auta a jeli jsme navštívit kamarádku Janičku do Velké Bystřice u Olomouce, podívat se na pejsky. Byli doma v ohrádce s maminkou Ninou. Bylo jich šest. Krása, dojemné…. A já si zakazovala dojímat se. Janička se ptá Nikolase: „Který je ten Váš?“ Ukázal na toho nejmenšího se žlutým obojkem. Janička to potvrdila: Ano to je volná holčička Armonie. To mě dostalo! Přijeli jsme domů, já opatrně řekla, že jsme viděli na návštěvě u kamarádky pejsky – jsou to marremansko-abruzští pastevečtí pejsci, ti nádherní, bílí, co je známe z dávného seriálu a později dotočených francouzských filmů o Belle a Sebastianovi.
Ve 4. týdnech proběhla u pejsků veterinární prohlídka a Janička mi zavolala, že má pro mě špatnou zprávu. Naše štěňátko má tzv. „podkus“. Obrečela jsem to v přesvědčení, že teď se to tedy vyřešilo a pejska nebudeme mít. Spojila jsem se s několika odborníky – veterináři a tento „zubatý“ problém s nimi řešila, vymlouvali mi, abych si Arminku vzala. Ale riskla jsem to. Vzala jsem Nikolaska a jeli jsme „na výlet“ už se základní výbavičkou. Arminka byla první, kdo od rodinky odešel.
Nastala doba výchovy. Arminka se od malička všeho bála, museli jsme na ni opatrně. Dostala matraci do ložnice k posteli a do kuchyně. Chodili jsme na procházky, učili na vodítko a Arminka rostla před očima. Dnes má 38 kg, ale myslím, že je stále z vrhu nejmenší.
Spává výlučně na zemi, nikdy se nedožaduje přidat se k nám nebo na gauč či křeslo. Ví, kde je její místo. Přes den je buď na zahradě nebo v kuchyni na matraci.
Když měla Arminka 1,5 roku, pořídili jsme jí na hraní siamskou kočičku Lízinku. Slyším na zahradě Arminku nějak divně štěkat. Jdu se podívat co se děje, Armi usilovně a naléhavě štěká do nádrže s vodou. Kouknu tam, a tam v rohu visí za přední packy vyplašená mokrá Lízinka, která zkoumala okolí a tak si odbyla svůj vodní křest. To byla první záchrana, kterou Arminka prokázala.
Pak, to už byla u nás kočička rok. Vždycky ráno šla ven, ale do hodiny byla zpět. Tenkrát ale na volání nereagovala, šla jsem ji hledat po okolí, nenašla. Už jsem byla zoufalá, Arminka ležela na zahradě na schodech a já se jí v zoufalství ptám: „Arminko, kde je Lízinka?“. Neobtěžuje se se mnou dávat do nějakých rozhovorů – jen otočí hlavu a podívá se na určité místo na střechu. Líza je tichá, skoro neznám její hlas. Zavolám tam a opravdu: Slyším ji mňouknout. Zkouším – znovu a znovu se mi ozývá. Už se stmívá, ona je určitě zaklíněná ve střeše. Volám synovcovi – hasiči, mám je zavolat. Přijedou, rozeberou podhled střechy a kočičku vytáhnou. Další záchrana!
Bydlíme na vrcholu Venušiny sopky, kam chodíme i venčit. Učím ji bez vodítka, to má ráda. Jde přede mnou. Po pravé straně jsou veliké pastviny a v dálce se pase početné stádo krav. 3 jsou osamoceně pasoucí se cca 100 m od ohradníku. Všude je mokro z jarního tání. Arminka si čichá kolem cesty a pak vidím, že začne ostražitě obcházet nějaký kámen nebo zapomenutou kupku sena? Pak začne poskakovat dokola a čumákem do té hromádky před ohradníkem strkat. Přijdu blíž, hromádka se pohnula! Je to malé telátko, ale už má náušnici, takže už pár dnů bude na světě.
Napomínám Arminku, ať telátku neublíží, ale pak jsem pochopila, když se nedala chytit ani uklidnit a utíkala přede mnou. Měla jasný úkol od přírody. Telátko dovedla k nejbližší krávě na louce a vrátila se mi jakoby se nic nestalo. Úžas!
Na jaře šel manžel na procházku loukou s Arminkou. Zase bez vodítka a Arminka utekla stranou. Na něco ve vysoké trávě štěkala a nedala se odvolat. Šel se podívat co se děje – našla kolouška. 2 x. Jen se přesvědčila pohledem na manžela, že je vše v pořádku a šla si po svých.
První rok výchovy pro nás neznalce byl trochu stresující, než jsme ji naučili nežrat ty voňavé hromádky, co našla po cestě, než se naučila netahat za vodítko a tak. Povely jako sedni, lehni, pac…. To uměla hodně rychle, ale to prý není tak důležité. Víme, že jí můžeme věřit, že nikomu nic neudělá. Děti miluje a stará se o ně jako jejich starší sestřička. Můžou ji tahat, hladit, pusinkovat, líbí se jí to. Ještě se nám ale nestalo, že by nás někoho třeba olízla, jak ruce, tak obličej.
Hodně spí, třeba celé dopoledne, pokud ji nevyruší příjezd nějakého auta nebo pošťák, návštěva atp. Prý nabírá síly na ostrahu „svého stáda“, a to jsou jak zvířata, tak i rodina. Podle jejího (častého) štěkání poznáme, jestli dojel někdo cizí nebo někdo z rodiny. Malé a střední psy absolutně ignoruje, ale jak se objeví velký pes jak je ona (teď má asi 38 kg), hned začne svou (nás) smečku bránit. Než se naučila být v klidu, chvíli to trvalo, teď už ví, že když je na vodítku, je to v pořádku. Cítí i v nás na vodítku oporu.
Snažím se ji dostat do vody, ale určitě není vodní pes. Prochází se, modelka, jen než se jí voda dotkne břicha. Plavat umí, to jsme viděli, když se rozběhla laškovat s kačenami a neuvědomila si, že vlastně vodu nemusí. Zpočátku nechtěla ani do sprchy, moc se bála, ale teď, když se vyválí někde na poli (doposud asi jen 3x) v tom, co zanechali myslivci na louce nebo ztratily krávy, jde už automaticky do sprchy a ví své.
No a nyní, čtyřletá s handicapem předkusu co jí? Vaříme jí denně maso. Nejčastěji vepřové a přihodíme kousek třeba jater na ovonění. Před časem jsme snížili dávku z 0,8 kg na 0,5 kg. Stále vaříme a krájíme. Granule moc nechce. Ale kočičí jí chutnají a tak když si nevšímá misky se svým masem a loudí u vany (na jejím okraji stojí miska s granulemi pro kočku) Lízinčiny granulky, vezmu její špetku a přihodím do misky s psími granulemi, to pak si pár dá, ale tu fintu musím několikrát opakovat.
Ale jinak klasika: Povinné očkování každý rok, tablety proti klíšťákům, parazitům v srdci, očích, vnitřnostech, lososí olej ani gel na klouby jí nevoní, takže od dvou let už nic takového nechce. Kupujeme jí vepřové kostičky na kousání a sušená ucha, kuřecí nebo krůtí krky a taky takové psí sušenky.
A dá si to až večer. Nesežere nic dopoledne ani něco, co by našla venku na procházce. Když jí zůstane jídlo v misce, někdy ho sežere v noci, někdy si podle svého uvážení dá dietu třeba i 3 dny.
Veterinář k nám jezdí občas. Přijede ji zkontrolovat, naočkovat a doveze potřebné tabletky jak pro Arminku, tak pro Lízinku.
Teď ve čtyřech letech je to vyklidněný pejsek, který přesně ví.
Je to zlatíčko a nedokážu si bez Arminky svůj život vůbec představit. Byla by to nuda a bezútěšnost, máme se o koho starat. A taky důvod bojovat o náš život, protože si myslím, že jejich život by byl tak trochu beznaděj, když si na určitého člověka zvyknou a láska je oboustranná. Proto i já bojuju o každou hodinu svého života a nevzdávám to. Manžela jsem už spoustu věcí jak přežít naučila, ten to dá. Kočka je spíš jak s člověkem spojena s místem, ale pes ví. Teď už chápu pouto člověka se psem.
Marreman však potřebuje svobodu, klid, zahradu, o někoho se starat, být „něčí“. Je to láska na celý život. A na Voyo si můžete o „Belle“ pustit filmy Bella a Sebastian, abyste blíž pochopili povahu tohoto plemene.
Děkuji Janičce, že mi zpříjemnila sklonek života. Doufám, že i ostatním páníčkům tohoto nádherného psa donese radost do života.
Dana
Armonia di GT – v dáli Slezská Harta
* * *
Corazon di GT alias Corso – Slovensko, Bratislava
Pred 25 rokmi, po presťahovaní sa z mestského paneláku do rodinného domu s veľkou záhradou pribudol do našej rodiny pes. Nemali sme vtedy žiadne skúsenosti s chovom, takže sme sa učili za pochodu. Cedric bol švajčiarsky salašnícky pes, stredného vzrastu, s miernou povahou – úžasný spoločník, relatívne poslušný. Precestovali sme spolu pol Európy a strávili mnoho pekných rokov. Keď zostarol, vznikla potreba mať popri štvornohom spoločníkovi aj strážcu, ktorý by budil rešpekt u potenciálnych votrelcov, keďže rozvoj obce priniesol aj kriminalitu, ktorá tu predtým nebola. Tak sa ocitlo n našom dvore šteniatko kríženca nemeckého ovčiaka a slovenského čuvača. Naivná predstava, že pes, ktorý zo šteniatka vyrastie, bude po nemeckom ovčiakovi dobre cvičiteľný a po čuvačovi ostrý a nekompromisný strážca domu, úplne nevyšla. On totiž po tom čuvačovi zdedil kompletný charakter nezávislého pastierskeho psa. Nasledovali asi 4 roky náročného obdobia, počas ktorého sme sa spoznávali a určovali si vzájomné postavenie. Nemal som vtedy skúsenosti s takýmto typom psa a veľmi mi pomohol profesionálny tréner a cvičák. Po cca 4 rokoch sme však dospeli do štádia vzájomného rešpektu a naviazanosti. Stačil pohľad a vedeli sme, čo ten druhý chce. Zo Svippa sa stal parťák, spoľahlivý strážca a ochranca celej rodiny. Keď po 12 rokoch náhle odišiel do psieho neba, vedel som, že chcem len pastierskeho psa.
Voľba padla na marremana. Šteniatko – chlpatý biely medvedík od prvého dňa u nás potvrdzoval, že je pastier. Samostatný v rozhodovaní, tvrdohlavý, celý dvor a záhrada sú pod kontrolou. Extrémne rýchlo sa učí, vie čo sa po ňom chce. Jediný problém je, že on sám sa rozhodne, čo a kedy urobí. Výcvik štandardného typu a drill je úplne nepoužiteľný, skôr taká výchova. Trpezlivo treba všetko, čo robí správne, odmeňovať, to nesprávne ignorovať. Trest akéhokoľvek typu je kontraproduktívny. Za 2 roky čo je Corso u nás sa vzájomne poznávame a postupne si nastavujeme, čo jeden od druhého očakávame. Corso je veľký pes s veľkým srdcom. Rozdáva aj očakáva veľa lásky aj rešpektu. Má svoje rituály, mňa rešpektuje ako vodcu svorky, ostatných členov rodiny berie skôr ako svojich súrodencov. Druhého psíka, ktorého máme, považuje za v svorke nižšie postaveného. Vyhľadáva jeho spoločnosť, no v prípade, že uzná za vhodné, ukáže mu, kto je pánom dvora. Pri kontakte s neznámymi ľuďmi je opatrný, až nedôverčivý, no keď vidí, že sú vítaní, relatívne rýchlo sa skamaráti. V kontakte s cudzími psami je výrazne dominantný.
Pri prechádzke je treba dávať pozor a byť pripravený, že môže reagovať obranársky pri stretnutí s ľuďmi, alebo psami. Väčšinu dňa trávi vonku, pohybuje sa po celom pozemku, pri akomkoľvek podnete, je hneď na mieste a reaguje hlasným štekotom. Má k dispozícií niekoľko prístreškov a veľkú zateplenú búdu, no málokedy ich využíva, vôbec mu nevadí ležať priamo na daždi v záhrade, zablatený doslova po uši. Našťastie jeho dlhá, huňatá, biela srsť je samočistiaca, takže onedlho po vysušení je opäť ako obláčik. Občasné prekefovanie je jediná nutná pravidelná údržba kožucha. Stravu dostáva dvakrát denne, kvalitné mäsové, za studena lisované granule ochutené trochou mäsa, alebo mäsovou konzervou. Pamlsky tiež len z mäsa a kože, miluje chrúmať sušené bravčové ušnice. Má prístup do domu, naučil sa, že sám nesmie na schody, takže sa zdržuje len prízemí rodinného domu. Každý deň príde večer na také 2 hodinky, pomojká sa trochu, nechá sa vyškrabkať, pospí si a vypýta sa von vyštekať všetko, čo sa pohne. Ešte ako „menšie“ šteňa nechcel do auta, no po prvej ceste na chalupu na horách, ho už netreba nútiť nastupovať. Aj bez povelu, stačí len otvoriť kufor, a jedným skokom je tam, či to chcem, alebo nie. Občas mám pri nakladaní a vykladaní vecí z auta problém dostať ho von z kufra. Je to pes, ktorý vie, čo chce.
Juraj
CORAZON DI GRANDE TORRENTE – SLOVENSKO – BRATISLAVA
* * *
Ronýšek
* * *